Bylo už pět hodin

a Kollberg ještě nedojel. Melander zaťukal na Beckovy dveře a vešel s dýmkou v jedné ruce a několika listy papíru ve druhé. Ihned spustil:
"Björn Forsberg se oženil sedmnáctého června devatenáct set padesát jedna s Elsou Beatricí Häkanssonovou. Jeho oborem byly stavebniny, byl majitelem prakticky celého podniku a všichni ho pokládali za velmi zámožného muže.
Ihned po svatbě se stáhl ze všech podniků podobných firmě na Holandské ulici. S elánem se pustil do práce, studoval ekonomii a obchod a stal se z něho zdatný obchodník. Když Häkansson před devíti lety zemřel, zdědila dcera jeho jmění i podnik, ale to už byl Forsberg provozním ředitelem. Stal se jím v polovině padesátých let. Vilu ve Stocksundu koupil v devětapadesátém.

Kollbergovi

cestovní plán ani trochu nevyšel. Jednak ráno zaspal, jednak bylo psí počasí, jaké nepamatoval. O půl druhé dojel teprve k motelu kousek na sever od Linköpingu. Vypil šálek kávy, snědl košíček s polevou a zavolal do Stockholmu.
"Tak co?"
"V létě jedenapadesát jich mělo auto jenom devět" , spustil Melander."Ingvar Bengtsson měl nový volkswagen, Rune Bengtsson packard devětačtyřicítku, Kent Karlsson DKW osmačtyřicítku, Ove Eriksson starý opel kapitán, předválečný model, Björn Forsberg ford vedette devětačtyřicítku a..."
"Stop! Měl takové auto ještě některý z nich?" , "Vedettu? Ne."
"Tak to mi stačí."
"Původní lak Görarssonova morrise byl světle zelený. Mohl si ho ovšem dát přelakovat."
"Dobrý, můžeš mě přepojit na Martina?"
"Ještě jednu věc. Göransson dal svůj vůz do šrotu už v létě jedenapadesát. Byl odepsán z registrace patnáctého srpna, týden po tom, co byl Göransson vyslýchán."
Kollberg vhodil do automatu další korunu, a zatímco to v telefonu ťukalo, myslel netrpělivě na těch dvě stě kilometrů; které měl ještě před sebou. V tomhle počasí mu to bude trvat bůhvíjak dlouho. Litoval, že ten fascikl z autoservisu neposlal ještě večer vlakem.
"Komisař Beck."
"Ahoj. Co to bylo za firmu?"
"Asi prodej kradených věcí. Ale nic se jim nedalo dokázat. Měli asi tak dva cesťáky. Prodávali pro ně šaty a tak podobně."
"A kdo byl majitel?"
"Björn Forsberg."
Kollberg chvilku přemýšlel. Pak řekl:
"Řekni Melanderovi, aby se plně zaměřil na Forsberga. A ať Hjelm nebo někdo jiný počká v laboratoři, dokud nepřijedu. Něco tady mám, Co se musí analyzovat."

Fredriksson

pravděpodobně sedí v Desítce a pije pivo. V tuhle dobu tam aspoň obvykle bývá."
"Pojedu s vámi," překvapil je Martin Beck."Vezmeme si Mänssonovo auto. Dal jsem mu jedno z našich."
Bengt Fredriksson, výtvarný umělec a rváč, seděl opravdu ve své hospodě na Starém Městě. Byl velmi tlustý, měl objemný, nepěstěný ryšavý plnovous a šedivé rozježené vlasy. Kromě toho už byl opilý.
Ve filmovém ateliéru v Solně je vedoucí natáčení zavedl dlouhými, klikatými chodbami do rohu.
"Za pět minut bude Frostensson natáčet jeden záběr," řekl."Je to jeho jediná věta v celém filmu."
Stáli v bezpečné vzdálenosti, ale v prudkém světle reflektorů viděli uprostřed chaosu kabelů a odšoupnutých kulis zřetelně scénu, která představovala interiér jakéhosi obchůdku.
"Dávejte pozor!" hulákal režisér."Ticho! Natáčí se. Kamera.
Stop."
Muž v řeznické čepici a bílém plášti vstoupil do kužele světla a řekl:
"Co si budete přát, prosím?"
Frostensson tu větu musel opakovat pětkrát. Byl to hubený, plešatý drobný mužíček. Koktal a kolem úst a koutků očí mu škubal tik.
O půl hodiny později zabrzdil Gunvald Larsson dvacet pět metrů od vrátek k vile Björna Forsberga ve Stocksundu.
Na zadním sedadle seděli Martin Beck a Rönn. Otevřenými dveřmi garáže byl vidět černý mercedes největšího typu.
"Měl by každou chvíli vyjet, jestli chce na ten oběd přijet včas," poznamenal Gunvald Larsson.
Čekali patnáct minut, než se dveře vily otevřely a na schodech se objevil muž s blondýnou, se psem a asi tak sedmiletou holčičkou. Políbil blondýnu na tvář, dítě zvedl a objal, pak šel dlouhými, rychlými kroky ke garáži, nasedl do auta a odjel.
Holčička mu poslala vzdušný polibek, smála se a něco za ním volala.
Björn Forsberg byl vysoký, štíhlý, jeho obličej byl jako vystřižený z ilustrovaného týdeníku, měl výrazné rysy, přímý pohled. Byl opálený a pohyboval se s lehkostí sportovce. Na sobě měl volný šedý kabát a byl bez klobouku. Vlnité vlasy si česal dozadu. Na svých osmačtyřicet let vypadal mladě.
"Jako Olsson," řekl Rönn."Zvlášť postava a šaty. Totiž kabát."
"Hm," odtušil Gunvald Larsson."Jenom s tím rozdílem, že Olsson nosil tři roky starý hadry, za který dal tři stovky ve výprodeji, a tenhle za ně dal pět tisíc. Ale toho si takovej Schwerin nevšimne."
"Po pravdě řečeno, já taky ne," přiznal se Rönn.
"Ale já jo," řekl Gunvald Larsson."Lidi se smyslem pro kvalitu ještě naštěstí nevymřeli. Jinak by mohli stavět bordely na Savile Row."
"Kde?" divil se Rönn.

Rönn

přemýšlel o Olssonovi a o účtence z restaurace, kterou našel v Göranssonově tašce. V úterý dopoledne dostal nápad a jako obvykle, když mu něco nedalo pokoj, zašel za Gunvaldem Larssonem.
Přes všechen chlad, který si v práci navzájem prokazovali, byli Rönn a Gunvald Larsson přátelé, což věděl málokdo. Většinu jejich kolegů by jistě překvapilo, kdyby se dověděli, že ti dva strávili dokonce vánoce a silvestra společně.
"Přemýšlím o tom papíru, co na něm bylo napsáno B. S. anebo B.
F.," začal Rönn."Na Melanderově a Kollbergově seznamu jsou tři s počátečními písmeny B a F. Bo Frostensson, Bengt Fredriksson a Björn Forsberg."
"No a?"
"Neměli bychom si je opatrně trochu prohlédnout, jestli není některý z nich podobný tomu Olssonovi?"
"Víš, kde je najít?"
"Třeba by to věděl Melander."
Melander to věděl. Během dvaceti minut zjistil, že Forsberg je doma a po obědě přijde do své kanceláře v centru města. Ve dvanáct hodin bude obědvat v Ambasadoru s jedním ze svých zákazníků. Forstensson je v ateliéru v Räsundě, kde hraje malou roličku ve filmu, který tam právě natáčí Arne Matsson.

Ford

"Jak bych nevěděl! Ford vedette."
"Nebyl to morris minor?"
"Když tu mám napsáno ford vedette, tak na to vemte jed, že to byl ford vedette! Morris minor? To je sakra rozdíl!"
Kollberg si vzal fascikl s sebou, což ho stálo půl hodiny přemlouvání a vyhrožování, a když byl konečně na odchodu, řekl majitel dílny:
"Aspoň je jasný, proč vyhazoval peníze za ten odtah."
"A proč?"
"Dyť to byl Stockholman!"
Do Městského hotelu se Kollberg vrátil až večer. Měl hlad, byl promrzlý a unavený, a místo aby si sedl do auta a rozjel se směrem na sever, najal si v hotelu pokoj. Vykoupal se a objednal si večeři. Zatímco na ni čekal, odbyl si dva telefonní hovory.
Nejdřív mluvil s Melanderem.
"Mohl bys zjistit, kteří z těch na seznamu měli v červnu v jedenapadesátém auto? A jakou značku?"
"Samozřejmě. Do rána to budu mít."
"A jakou barvu měl Göranssonův morris."
"Dobrá."

Jistě,

" a dokonce má stejného majitele jako před pětadvaceti lety. Jděte směrem k Dlouhé úžině a potom..."
Majitel byl stále týž dokonce po celých sedmadvacet let.
Nedůvěřivě si Kollberga prohlížel a neustále opakoval:
"Před šestnácti a půl rokem? A to si mám pamatovat? Jak si to představujete?"
"Nevedete knihy?"
"To si pište, že vedu," ohradil se muž."Tady máme ve věcech pořádek."
Po půldruhé hodině hledání našel ten pravý fascikl. Nepustil jej z ruky a sám v něm nemotorně listoval, až našel hledaný den. ' "Šestého června," řekl."Tady to máme. Odtah od hotelu, to souhlasí. Přetržené lanko plynu. Celá legrace stála padesát dvě koruny a pětadvacet örú. S odtahem a se vším všudy."
Kollberg vyčkával.
"Odtah, odtah," mumlal muž."To byl ale trouba. To nemoh plyn zablokovat a dojet sem sám?"
"Máte nějaký záznam, co to bylo za auto?"
"Mám. Ale... číslo se nedá přečíst. Zrovna na to místo někdo sáhnul zašmírovaným prstem. Muselo to být auto se stockholmským číslem."
"Nevíte náhodou, jaká to byla značka?"

Kollberg

dojel do Eksjö ráno osmého ledna. Jel tam autem v noci,
335.kilometrů v chumelenici a po zledovatělé silnici, ale necítil únavu. Městský hotel byl v krásné, starobylé budově na náměstí, dokonale zapadající do pohlednicové idyly švédského maloměsta v zimě. Číšník jménem Sverker Johnssön před deseti lety zemřel, ale kopii hotelového účtu Nilse Erika Göranssona tu ještě měli.
Trvalo několik hodin, než ji našli v zaprášené krabici kdesi na půdě.
Účet potvrzoval, že Göransson bydlel v hotelu jedenáct dní. Jedl a pil denně v hotelové restauraci a podepisoval účtenky, které pak přenášeli na jeho účet. Byly tu uvedeny i další výdaje, mimo jiné za telefonní hovory. Telefonní čísla, na která Göransson volal, tu ale zapsána nebyla. Zato Kollberga ihned zaujala jiná položka.
6. června 1951.zaplatil hotel na hostův účet padesát dvě koruny dvacet pět órů autoservisu za"odtah a opravu automobilu".
,;Ten autoservis ještě existuje?" zeptal se Kollberg majitele hotelu.

Dodatek:

Výše uvedený Karl Äke Birger Svensson-Rask je totožný s mužem, který jako první sdělil policii, že Göransson měl intimní styk s paní Camaráo. Göranssonovy údaje o jeho pobytu v Eksjö potvrzeny personálem v Městském hotelu v Eksjö. Číšník tohoto hotelu Sverker Johnsson při výslechu uvedl, že Göransson
10. června celý večer seděl v hotelové restauraci až do uzavření ve 23.00 hod.... Byl v podroušeném stavu. Sdělení Sverkera Johnssona jsou zřejmě spolehlivá a souhlasí se záznamy na Göranssonově hotelovém účtu.

"Tak to bychom měli," prohodil Kollberg."Potud by to bylo jasné."
"Co chceš dělat dál?"
"To, co Stenström už udělat nestačil. Zajet do Eksjö."
"Začíná to pomalu zapadat jedno do druhého," poznamenal Martin Beck.
"Ano. Kde je vlastně Mánsson?"
"Asi v Hallstahammaru a hledá tam tenhle list. V bytě Stenströmovy matky."
"Ten je k neutahání," řekl Kollberg."Škoda. Chtěl jsem si půjčit jeho auto. Zlobí mě zapalování."

Kopie

protokolů případu Tereza začali hledat na den Mláďátek, ale než je našli, byl leden a psal se rok 1968.
Teprve ráno pátého ledna; den před Třemi králi, se na psacím stole Martina Becka ocitl zaprášený fascikl. Člověk nemusel být detektivem, aby poznal, že jej vyhrabali kdesi v nejzapadlejším koutě archívu, kde v něm řadu let nikdo ani neobrátil list.
Martin Beck rychle našel stránku 1244. Text byl stručný. Kollberg se mu nakláněl přes rameno a oba četli:
Výslech prodavače Nilse Erika Göranssona 7. srpna 1951. Göransson uvádí, že se narodil ve finské obci města Stockholmu 4. října
1929. Otec elektrikář Algot Erik Göransson, matka Benita Göranssonová, rozená Rantanenová. T. č. je zaměstnancem firmy Allimport, Holandská ulice č. 10, Stockholm.
Göransson uvádí, že Terezu Camaráo znal a že se v určitých obdobích také stýkal s lidmi, se kterými se stýkala ona, avšak nikoli v období těsně před její smrtí. Dále uvádí, že měl s Terezou Camaráo dvakrát intimní styk, a to poprvé v bytě na Svartmanově ulici, ve Stockholmu, kde bylo ještě několik dalších osob. Z těch si pamatuje pouze Karla Äkeho Birgera Svenssona-Raska. Podruhé ve sklepním lokále na Holandské ulici ve Stockholmu. I tentokrát byl přítomen Svensson-Rask a i on měl s paní Camaráo intimní styk. Göransson uvádí, že už si přesně nepamatuje, kdy to bylo, ale že k oběma setkáním došlo koncem listopadu (nebo) začátkem prosince minulého roku, to jest roku
1950, a že mezi oběma setkáními uplynulo několik málo dní.
Göransson uvádí, že další osoby, jež se s paní Camaráo stýkaly, nezná.
Od 2. června do 13. června byl Göransson v Eksjö, kam odjel automobilem pozn. zn. A 6310, aby na účet firmy, u níž byl zaměstnán, obstaral prodej oděvů. Göransson je držitel a majitel tohoto automobilu pozn. zn. A 6310, Morris Minor, model 1949.
Zápis přečten a schválen.
Ve službě (značka)

Hm.

" Tak já budu ještě hledat jinde," odpověděl Mánsson.
Martin Beck si špičkami prstů mnul čelo.
"Jak to myslíš, někde jinde?"
Jenže Mánsson už zavěsil.
"V policejním rejstříku přece musí být kopie, ne?" rozčiloval se Gunvald Larsson."Nebo v kanceláři žalobce."
"To je fakt," řekl Martin Beck.
Stiskl knoflík na telefonním aparátu a vytočil interní číslo.
Ve vedlejší místnosti mluvili Kollberg a Melander.
"Prohlédl jsem si ten tvůj seznam."
"Našel jsi tam něco?"
"Spoustu věcí. Ale nevím, jestli k něčemu budou."
"To nech na mně."
""Je tam několik recidivistů. Například Karl Andersson, Vilhelm Rosberg a Bengt Wahlberg. Všichni tři jsou staří zloději. Nejmíň tucetkrát trestaní. Na práci už jsou příliš staří."
"A dál?"
"Johan Gran byl tehdy překupník, skupoval kradené věci a pravděpodobně se tím zabývá dodnes. Číšníkem je jenom naoko.
Naposled seděl před rokem. A Valter Eriksson ovdověl - víš jak?"
"Ne."
"Zabil v opilosti manželku kuchyňskou židlí. Byl odsouzen za zabití a seděl pět let."
"Hm."
"Takových je mezi nimi víc. Ove Eriksson i Bengt Fredriksson byli před soudem pro ublížení na těle. Fredriksson dokonce šestkrát.
Z toho pravděpodobně dvakrát byl obviněn z pokusu o vraždu. A obchodník se šrotem Jan Carlsson, to je podezřelá figura. Nikdy do ničeho nespad, ale několikrát měl namále. Na Björna Forsberga si taky pamatuju. Kdysi měl nějaké čachry a v druhé polovině čtyřicátých let byl v podsvětí moc dobře znám. Pak otočil a udělal slušnou kariéru: Bohatě se oženil a stal se z něho obchodník s dobrou pověstí. Má jenom starý rozsudek za podvod z roku čtyřicet sedm. Hans Wennström má taky krásný rejstřík.
Všechno od drobných krádeží až po nedobytné pokladny. Tady má uvedeno povolání za všechny prachy."
"Dříve prodavač v rybárně," řekl Kollberg, který se díval do seznamu.
"Asi byl někdy před pětadvaceti lety dvakrát třikrát na trhu v Sundbybergu a prodával ryby. Taky už je dávno přestárlý. Ynge Bengtsson si teď říká novinář. Patřil k zakladatelům oboru šekových podvodů a kromě toho byl pasák. Bo Frostensson je herec poslední třídy a známý narkoman."
"Že tu holku nikdy nenapadlo vyspat se aspoň tu a tam s nějakým slušným chlapem," postěžoval si Kollberg.

Těsně před půl šestou téhož dne odpoledne shromáždil Martin Beck své nejbližší spolupracovníky k poradě. Nordin a Mánsson už se vrátili, takže se pátrací skupina sešla v plném počtu. Chyběl jenom Hammar, který na svátky kamsi odjel. Během těch čtyřiačtyřiceti dní intenzivního pátrání se toho přihodilo až příliš málo, a tak se mu zdálo víc než nepravděpodobné, že by něco zvláštního vypátrali zrovna mezi vánocemi a Novým rokem, kdy lovci i kořist většinou vysedávají doma a odfukují po vánočních jídlech pohrouženi do úvah, jak v lednu vystačit s penězi.
"Aha, tak on tam chyběl list," řekl spokojeně Melander."Kdo ho asi mohl vytrhnout?"
Martin Beck a Kollberg se na sebe rychle podívali.
"Pokládá se někdo z vás za specialistu na domovní prohlídky?" zeptal se Martin Beck.
"Já," přihlásil se ze svého rohu u okna lenivě Mansson."Hledat umím. Když je co najít, tak to najdu:"
"Výborně," řekl Martin Beck."Prohledáš byt Äkeho Stenströma na Tjárhovské ulici."
"A co tam mám hledat?"
"Stránku z policejního spisu," řekl Kollberg."Měla by mít číslo jedna dvě čtyři čtyři a pravděpodobně se na ní vyskytuje jméno Nils Erik Göransson."
"Tak já tam zítra zajdu," řekl Mánsson:"Za denního světla se líp hledá."
"Dobrá," řekl Martin Beck.
"Já ti zítra dám klíče," řekl Kollberg.
Měl je sice v kapse, ale nejdřív chtěl odstranit některé stopy po Stenströmově fotografování, než dá Mánssonovi volné ruce.
Ve dvě hodiny odpoledne následujícího dne zazvonil na stole Martina Becka telefon.
"Ahoj, tady Per."
"Jaký Per?"
"Mánsson."
"Aha. Tak co?""
"Volám ze Stenströmova bytu. Ten papír tu není.
"Víš to jistě?"
"Jestli to vím jistě?" zeptal se Mánsson nesmírně uraženým tónem."To bych prosil. A víš jistě, že ten list vzal on?"
"Myslím si to."

Byly tři hodiny odpoledne

a Kollberg stál na chodníku v Södertálje před obchodem s auty. Vyřídil toho za dnešek hodně.
Mimo jiné si ověřil, že ti tři svědkové, kteří před šestnácti a půl rokem u Stadshagenu viděli auto, je museli vidět zepředu, případně šikmo zepředu. Kromě toho si zopakoval leccos z techniky fotografování a ve vnitřní kapse saka měl tmavou, lehce retušovanou reklamní fotografii automobilu morris minor z roku
1950. Z těch tří svědků dva zemřeli, a sice strážník a mechanik.
Zato ten nejspolehlivější z nich, dílovedoucí a na slovo vzatý znalec aut, se nadále těšil dobrému zdraví. Pracoval právě tady v Södertálje. Už ne jako dílovedoucí, neboť za ta léta povýšil.
Seděl ve vlastní kanceláři se skleněnými stěnami a právě telefonoval. Když hovor dokončil, Kollberg vešel. Bez zaklepání a aniž ukázal legitimaci nebo se představil. Prostě mu položil fotografii na stůl a zeptal se:"Co je to za auto?"
"Renault CV-4. Starej pekáč."
"Určitě?"
"To bych prosil. Já se jen tak nespletu."
"Krk za to?"
Staroch se na fotografii rychle podíval znovu.
"Jo," řekl."Je to CV-4. Jeden z prvních modelů."
"Mockrát děkuju," řekl Kollberg a natáhl po fotografii ruku.
Staroch se na něho udiveně podíval a řekl:
"Moment. Není to nějaká bouda?"
Znova si obrázek pečlivě prohlédl. Po dobrých patnácti vteřinách řekl pomalu:
"Ne, tohle není renault. To je morris. Morris minor z roku padesát nebo jedenapadesát. To je nějaká divná fotografie."
"Je divná," přisvědčil Kollberg."Je trochu retušovaná a upravená, aby to vypadalo, jako by snímek pořídili za špatných světelných podmínek a v dešti. Tak jak to bývá třeba za letních nocí."
Staroch se na něho zahleděl."Poslyšte, kdo vlastně jste?""Policie," odpověděl Kollberg.
"Že mi to nedošlo hned. Na podzim tu byl taky jeden policajt a..."

Melandera

hned tak něco nesklíčilo, ale ráno sedmadvacátého prosince byl tak zmaten a zklamán, že dokonce Gunvald Larsson pokládal za nutné se ho zeptat:
"Co se ti stalo? Nevydařily se ti svátky?"
"Ty mě přestaly zajímat, už když jsem se oženil," řekl Melander."Přesně řečeno před dvaadvaceti lety. O to teď nejde, ale o to, že nejsem zvyklý se mýlit."
"Jednou to přijít muselo," chlácholil ho Rönn."Vím. Ale přesto mi to nejde na rozum..."
Na dveře zaklepal Martin Beck. Než ho stačili pozvat dál, stál v místnosti, vysoký, vážný, a pokašlával.
"Co ti nejde na rozum?"
"To s tím Göranssonem. Že jsem se mohl zmýlit."
"Právě přicházím z Västbergy," řekl Martin Beck.
"A něco vím, co tě asi potěší."
"Co to má být?".
"Ve spisu o případu Tereza chybí list, přesněji řečeno stránka tisíc dvě stě čtyřicet čtyři."

Svlékl si sako

a kravatu a šel zatelefonovat.
"Ano," ozval se Beck.
"Kdo se ti to tam chechtá?" zeptal se nedůvěřivě Kollberg."Smějící se policista."
"Cože?"
"Gramofonová deska."
"Aha, už vím. To je starý šlágr z music-hallů. Že je to Charles Penrose? Z doby před první světovou válkou?"
Ozývaly se hromové salvy smíchu.
"To nic," řekl nevesele Martin Beck."Chtěl jsem ti jenom říct, že mě volal Melander."
"A co chtěl?"
"Konečně si vzpomněl, kde se setkal se jménem Nils Erik Göransson."
"A kde to bylo?"
"Při vyšetřování případu Tereza Camaráo."
Kollberg si rozvazoval tkaničky u bot. Zamyslel se. Pak řekl:
"Tak ho pozdravuj, a že tentokrát je výjimečně vedle. Právě jsem celý ten fascikl přečetl. Slovo za slovem. A takový trouba nejsem, aby mi to ušlo."
"Máš ty spisy doma?"
"Ne. Jsou ve Västberze. Ale jsem si tím jist. Naprosto jist."
"Dobrá. Na tebe tak dám. Cos dělal na Langholmenu?"
"Nějaké informace. Příliš mlhavé a zašmodrchané. Ani se mi teď nechce ti to vykládat, ale jestli se ukáže, že jsou správné..."
"Tak co?"
"Tak si můžou celé vyšetřování případu Tereza strčit za klobouk.
Veselé vánoce!"
A Kollberg zavěsil.
"Zase někam pojedeš?" zeptala se podezřívavě Gun.
"Ano. Ale až ve středu. Kde je láhev?"

"Já si taky na něco vzpomněla," řekla."Na něco, co Äke říkal několik týdnů předtím, než ho zabili. Říkal, že jakmile bude mít dva dny volno, zajede si do Smälandu něco zjistit. Myslím, že říkal do Eksjó. Neříká ti to něco?"
"Vůbec nic," řekl Kollberg.
Ulice byly pusté a prázdné, a jediné, co je trochu oživovalo, bylo několik potácejících se vánočních skřítků; opožděných ve svém poslání a obtížených příliš mnoha skleničkami z příliš mnoha pohostinných domácností, dále několik sanitek a jedno policejní auto. Po chvíli řekl Kollberg:
"Gun říkala, že se od nás k Novému roku odstěhuješ."
"Ano. Vyměnila jsem si byt za jednopokojový na Kungsholmském nábřeží. Všechny krámy prodám a koupím si nové. A taky si seženu jiné místo."
"Kde?"
"Ještě nevím. Ale přemýšlela jsem o tom."
Chvilku mlčela. Pak řekla:
"Jak to vypadá u policie? Nemají tam volná místa?"
"Jak by neměli," odpověděl nepřítomně.
Pak sebou škubl.
"Cože? To myslíš vážně?"
"Ano," řekla,"úplně vážně."
Äsa Torellová se soustředila na řízení. Vraštila obočí a upřeně hleděla do chumelenice.
Když dojeli zpátky na Palanderovu ulici, Bodila už spala a Gun seděla schoulena ve fotelu a četla. V očích měla slzy.
"Co se děje?" zeptal se.
"Teď můžu celou štědrovečerní večeři vyhodit," řekla Gun.
"Ale kdepak! Díky své kráse a mé chuti k jídlu můžeš přinést na stůl třeba mrtvou kočku a já se budu zalykat štěstím. Jenom nos na stůl."
"Taky volal Martin, čert aby ho vzal. Před půlhodinou."
"Dobrá," řekl Kollberg vesele."Než prostřete, já mu zavolám."

"Ano. Vzpomínám si, jak pan kriminální asistent málem vyskočil ze židle, když jsem mu to řek. Předtím mě celou dobu klidně poslouchal a jenom přikyvoval takovým tím způsobem, jako by skoro ani neposlouchal. Ale když jsem došel k tomuhle, tak vám ho to hrozně zaujalo. Několikrát se mě na to ptal a já mu to musel vyložit znovu."
"Říkal jste zepředu?"
"Ano, právě na to se několikrát ptal. Zepředu nebo šikmo zepředu."
Když zase seděli v autě, zeptala se Äsa Torellová:
"Co z toho plyne?"
"Ještě nevím. Ale možná že hodně."
"Vyplyne z toho, kdo zabil Äkeho?"
"Nevím. Rozhodně to vysvětluje, proč si do zápisníku zapsal značku toho auta."

Birgersson se zatvářil dotčeně.
"Ano," řekl."Říkal jste přece, že vám mám nechat vědět, jakmile si na něco vzpomenu..."
"To je fakt," řekl unaveně Kollberg."Děkuju vám." A vstal.
"Ale ještě jsem neřek to nejdůležitější!" ozval se mužík."Jedna věc totiž pana kriminálního asistenta obzvlášť zaujala. Proto jsem si na vás vzpomněl, že jste se tak zajímal o mýho morrise."
Kollberg si zase sedl.
"Totiž ten můj koníček, jestli to tak smím nazvat, to nebylo jen tak. Třeba ve tmě a z dálky nebylo tak jednoduchý některý modely rozlišit. Například rozeznat moskviče od opla kadeta nebo DKW od ify."
Udělal pauzu a zamyšleně dodal:
"To je náhodou těžký, moc těžký. Liší se jen v nepatrných detailech."
"A co to má společného se Stenströmem a s vaší osmičkou morrisem?"
"S mým morrisem to nemá nic společného. Pana kriminálního asistenta zaujalo něco jinýho. Totiž to, když jsem mu říkal, že ze všeho nejtěžší je rozeznat morris minor a renault CV-4
zepředu. Ne ze strany nebo zezadu, to dokáže kdekdo. Ale přímo zepředu nebo šikmo zepředu. To hned tak každej nepozná. Časem jsem se to naučil a málokdy jsem se splet. I když někdy taky."
"Počkejte," vpadl mu do řeči Kollberg." Říkal jste morris minor a renault CV-4?"

"Prohlížel jsem si auta."

"Auta?"
"No, auta. Chodil jsem po ulicích a na parkovištích si prohlížel auta. Ne že by mě nějak zvlášť zajímaly, ale jak jsem tak po nich pořád koukal, naučil jsem se nakonec rozeznávat všechny značky a modely. Po čase jsem je opravdu znal všechny.
Uspokojovalo mě to. Jako že něco znám. Dokázal jsem poznat všechny značky ze vzdálenosti třiceti nebo čtyřiceti metrů. A z kteréhokoli úhlu. Kdybych se byl zúčastnil té soutěže o deset tisíc, co byla v televizi, tak jsem určitě vyhrál. Zepředu, zezadu, ze strany; to nehrálo roli."
"A co shora?" skočila mu do řeči Äsa Torellová.
Kollberg se na ni udiveně podíval. Birgersson se trochu zakabonil.
"V tom jsem žádný cvik nezískal. To bych asi prohrál."
Chvilku se zamyslel.
Kollberg rezignovaně pokrčil rameny.
"Ale bylo to zajímavý," pokračoval Birgersson."Kolikrát i napínavý. Někdy jsem narazil na vzácný auto, jako třeba lagonda nebo zim nebo EMW. A to pak bylo, panečku, zajímavý."
"A tohle jste tedy vyprávěl kriminálnímu asistentovi Stenströmovi?"
"Ano, předtím jsem o tom nikdy s nikým nemluvil."
"A co na to říkal?"
"Zaujalo ho to."
"Hm. A kvůli tomu jste mě sem nechal zavolat? Na Štědrý večer o půl desáté?"

Zarazil se a podíval se váhavě na Äsu Torellovou.
Dozorce u dveří zívl.
"Tak dál," řekl Kollberg.
"Měli jsme tam se ženou jednopokojový byt a já jsem se doma cítil hrozně uzavřenej a nervózní. A taky mě trápila nespavost."
"No a dál," řekl Kollberg.
Bylo mu horko a nevěděl, co si má o tom všem myslet. Kromě toho měl žízeň a hlavně hlad. Navíc ho vězeňské prostředí deprimovalo a toužil jen po tom, aby už byl zase doma. Birgersson klidně a rozvláčně pokračoval:
"Tak jsem večer chodíval ven, protože doma to bylo k nevydržení.
To bylo asi před dvaceti lety. Chodil jsem po ulicích celé hodiny sem a tam, někdy jsem prochodil třeba celou noc. S nikým jsem nemluvil, jen tak jsem bloumal po ulicích, abych měl trochu klid.
Vždycky když jsem prochodil tak hodinu, trochu jsem se uklidnil.
Něco jsem si počít musel, abych se zbavil toho, co bylo doma, myšlenek na svou ženu a tak..."
Kollberg se podíval na hodinky.
"A co jste tedy dělal?" zeptal se netrpělivě.

Gun

slyšela poslední větu a zírala na něho s očima navrch hlavy.
"Musím zajet na Längholmen," řekl unaveně."Jak mám ksakru v tuhle dobu sehnat taxika!"
"Já tě tam zavezu, nic jsem nepila," nabídla se Äsa.
Cestou si neřekli ani slovo. Stráž u vrat se na Äsu Torellovou podezřívavě zadívala.
"To je moje sekretářka," řekl Kollberg.
"Vaše co? Okamžik; já bych se na tu legitimaci podíval ještě jednou."
Birgersson se nijak nezměnil, ledaže působil ještě mírumilovněji a rozvážněji než před čtrnácti dny.
"Co jste mi chtěl říct?" zeptal se zhurta Kollberg. Birgersson se usmál.
"Třeba se vám to bude zdát hloupé," řekl,"ale právě dnes večer jsem si na něco vzpomněl. Ptal jste se mě na to auto, na toho mýho morrise. A..."
"A co?"
"Totiž jednou, když jsme s panem kriminálním asistentem Sténströmem měli pauzu, tak jsem mu při jídle něco vypravoval.
Vzpomínám si, že jsme měli vepřové s tuřínovou kaší. To je moje zamilované jídlo, a když nám dnes přinesli štědrovečerní večeři..."
Kollberg hleděl na mužíka s rostoucí nespokojeností.
"Tak vy jste mu tedy něco vypravoval. A co to bylo?"
"Vlastně jsem mluvil o sobě. Když jsme bydleli na Roslagské ulici, totiž já a moje..."

Kollberg

pociťoval v hloubi srdce jakousi nespokojenost. Rozhodně neměl pocit, že vychutnává nezasloužené volno. Přitom by nedokázal říct, co vlastně zanedbal. Neměl tedy žádný rozumný důvod kazit si štědrý večer zbytečným hloubáním. Proto pečlivě svařil a ochutil víno, několikrát je ochutnal, než byl spokojen, pak si sedl ke stolu a zadíval se na klamnou idylu kolem sebe.

Na Bodilu, která ležela na bříšku vedle vánočního stromku a pištěla, na Asu Torellovou, která seděla na podlaze s nohama křížem a laškovně do dítěte šťouchala, na Gun, která s pružnou, lenivou bezstarostností chodila po bytě sem a tam bosa a v čemsi záhadném, co připomínalo něco mezi pyžamem a teplákovou soupravou.

Nandal si na talíř porci nakládané tresky a při pouhém pomyšlení na to, jak se teď hned pustí do jídla, si spokojeně odfoukl.

Zastrčil si cíp ubrousku za košili a rozestřel si ubrousek přes prsa. Pak si nalil plnou skleničku kořalky, zvedl ji a zadíval se na ni, jak je čirá. Vtom zazvonil telefon.

Okamžik zaváhal, pak vypil sklenku až do dna a šel do ložnice zvednout telefon.

"Dobrý den, tady Lustig."

"To mě moc těší."

Tak odpověděl Kollberg, neboť byl přesvědčen, že není na seznamu pro případ poplachu a že tentokrát ho ven do zimy a sněhu nevyžene ani případná další hromadná vražda. Pro dnešek jsou kompetentní jiní, například Gunvald Larsson, který na seznamu je, a Martin Beck, který musí nést důsledky svého vyššího postavení.

"Volám ze soudní psychiatrie ve vězení na Längholmenu. Máme tu pacienta, který s vámi chce bezodkladně mluvit. Jmenuje se Birgersson. Říká, že vám to slíbil, že to je důležité a..."

Kollberg stáhl obočí."Nemoh by přijít k telefonu?"

"To nejde. To by bylo proti předpisům, on má totiž..."

Kollberg se zamračil. Zřejmě dnes nemá službu první garnitura.

"Tak dobrá, já přijedu," řekl a zavěsil.

Vzpomínal si, že tenhle šlágr kdysi zpívával jihošvédský zpěvák a jak vyzpívával slova svým širokým jihošvédským dialektem. Na desce doprovázely každý verš písničky salvy smíchu, které byly zřejmě nakažlivé, protože Inga, Rolf i Ingrid se svíjeli smíchy.

Martin Beck nehnul brvou. Nepodařilo se mu vyloudit ani úsměv.

Aby děti nezklamal, vstal, otočil se k nim zády a předstíral, že na stromku upravuje svíčky.

Až když se gramofon zastavil, zase si sedl. Ingrid si utírala slzy a podívala se na něho.

"Táto, ty ses vůbec nesmál?" řekla vyčítavě.

"Ba jo, je to ohromná deska," řekl nepřesvědčivě."

"Tak si ještě poslechni druhou stranu," řekla a desku obrátila."Tahle se jmenuje Jolly Coppers on Parade."

"Přehlídka veselých poldů," překládal Rolf.

Ingrid si zřejmě desku přehrála už několikrát. Zpívala se smějícím se policistou perfektní dueto:

There's tramp, tramp, tramp, Ať the end oí the street, rt's the jolly coppers walking on parade And their uniforms are blue.

And the brass is shining too A fíner lot of men were never made...

Smrček voněl, svíčky hořely, děti zpívaly a Inga se choulila do nového županu a ukusovala hlavičku prasátka z mandlového těsta.

Martin Beck seděl v předklonu s lokty opřenými o kolena a bradou v dlani a civěl na smějícího se policistu na obalu desky.

Myslel na Stenströma. Vtom zazvonil telefon.